Cesta nad Baťovým kanálem photo

Nelétejte jenom kolem komína, tak zní hlavní motto filozofie projektu Flight&Go a v tomto duchu jsme se 19.5 2020 spolu s Martinem vydali ráno kolem sedmé na výlet. Tenhle byl v režii Martina a protože v Nirváně nepracuji dlouho a okolí ještě nemam moc nalétané, rozhodně jsem byl zvědavý. Za tu dobu, co jsem se sem přestěhoval, jsem se proletěl jenom po blízkém okolí, když nepočítám dva parádní výlety na ligové závody PPG na letišti ve Stichovicích, kam mě o víkendu vytáhli na „čumendu“ nejdřív Martin a den nato i Pavel. Mimo těchto výletů a občasného proletění kolem letiště, jsem za ty tři týdny z letiště v podstatě nevytáhnul paty, protože jsem nějak neměl potřebu , když tady mam k dispozici tolik hraček. Vlastně to není tak úplně pravda. Protože se v Nirváně teprve rozkoukávám, čuchnu tu k lecčemu, mimo jiné, jsem párkrát někam jel, na pracovní výlet. Jedním z takových byl i sraz „na půli cesty,“ kousek před Nedakonicemi s Michalem, naším dodavatelem vrtulí. No a v podstatě tentýž směr vybral Martin pro náš přelet, tak jsem byl zvědavý tuplovaně. Ráno jsme měli sraz u nás, v sídle Nirvany na LKPO. Proti klukům jsem měl výhodu, že tu bydlím, tak jsem si mohl přispat o trochu déle, než oni. Ráno jsem se potkal ještě s nesmírně zajímavým borcem, který mi přišel nějak povědomý, ale nemohl jsem si vzpomenout, kam ho zařadit. Upozornil mě, abych se nelekal, že ho Pavel poprosil, aby nás natočil a že kolem bude sem tam bzíkat dron.

Později jsem se s ním pobavil víc a uvědomil si odkud ho znám. Zkušenějším pilotům, ani nemusím říkat, kdo Jarda Jindra je – pilot, který je vlastníkem pilotního průkazu s číslem 001 , první oficiální pilot padáčku v ČR a zkušený filmař (taky je to na videu, které nám udělal znát, DÍKY Jardo, vážně paráda). Připravili jsme stroje, zkontrolovali veškeré vybavení, za povzbuzování Kuličky, jedné z našich letištních kočiček, která se zrovna chlubila čerstvě uloveným myšákem a vyrazili na cestu. Pavel, létá poslední dobou hlavně vírníky a protože má už dlouho chuť si sáhnout trochu víc taky na „splachovadla“ místo kniplu, se k nám na první kus cesty přidal a vyprovodil nás, ale neletěl s námi, protože mu to zařízly pracovní povinnosti, tak jsme s Martinem osiřeli a dál pokračovali sami. Martin se na Snakovi ujal vedení a sem tam, musel udělat třistašedesátku, trochu se pokochat, protože já jsem měl pomalejšího Optica a celou cestu jsem s nohama před sebou, v plném speedu, prostě nevydržel i když jsem se snažil seč jsem mohl, protože se těch přeletů nějak nemůžu nabažit a mám vždycky chuť, letět co nejdál. Byl to parádní přelet při kterém jsme doletěli k Hulínu a Rusavou lemovaným rybníkům, které v ranním sluníčku, vážně stály za to, zlomili to nad Kroměříž, nafotili nějaké fotky a otočili zpátky směřem Otrokovice.

Martin, stejně jako Pavel, spěchal zpátky do práce a tak původně naplánoval jako cíl cesty právě Staré město, přes které jsem už dvakrát jel pro vrtule, ale protože jsem bojoval jako Chuck Norris a celou cestu drtil speed a svoje kvadricepsy, měli jsme ještě dost času a tak jsme to nakonec do Nedakonic dokázali, ba dokonce to natáhli až do Moravského Písku, odtamtud se dalo pohodlně nastoupit na vlak. Oba jsme v pohodě přistáli na poli, kousek od vlakové zastávky, Martin zkušeně na cestičku, já, přiznám se, o pár metrů vedle cestičky, na pole, protože jsem se marnotratně soustředil spíš na foťák v Martinově ruce, doufajíc v pěknou fotku mého přistání, než na přesnost přistání (Martinovi jsem to nepřiznal a vymluvil se na poryv). Žádný zemědělec mi naštěstí natlouct záda násadou odknikud nepřiběhnul a tak mi to prošlo. I přes mou drobnou chybu a následné pošlapání pár metrů zemědělské plodiny a mé zpytování svědomí, nám zůstal fajn pocit z parádního přeletu, v klidu jsme sbalili padáky a stroje, hodili batůžky na chrbáty, valili na vlak a před jedenáctou byli zpátky v práci. Moc jsem si to užil, díky kluci a příště už vyrazím na výlet ve své vlastní režii, s kým a kam se ještě ukáže.

 

Ondra Musil