F-light&Go část 13 photo

Karel Šindar mě v roce 1994 dal na záda motorovou krosnu a vyžduchal mě do vzduchu. V ten moment jsem jako pravověrný zapřisáhlý volnolétač vzal na milost mororový paragliding. Oba jsme mezitím stávili ve vzduchu spoustu hodin. Dokonce jsme si spolu polétali u Eugena v Africe nedaleko Krugerova národního parku. No a teď se já chystám do Afriky na Icarus Trophy a připravuji pro sebe a Eugena nový paramotor F-light 200.
Karel přijal pozváni strávit se mnou víkend a pomoci s přípravami a záletem. V pátek a sobotu chystáme a testujeme přídavnou nádrž s integrovaným záložákem a na neděli nám konečně vyjde počasí na cestu.
Připravíme tedy dva F-light 200 a tím, že oba létáme Snake 20, můžeme udělat srovnávací test.
Každý je vybaven jiným vyfukem a my budeme měřit výkony, teploty a spotřebu.
Vítr nám nahrává a severní proudění nás požene ke Karlovi domů do Hodonína. Zapichuji kružítko do Břeclavi. Máme nalito 7 litrů, tak ať to vydá alespoň 100 kilometrů.
Startujeme v šest hodin ráno. Spojení máme vysílačkami, ale pro Karla jsem vytáhl svou záložní a přestože baterky ukazovaly víc než polovinu kapacity, hned po startu jsme odkázáni na gestikulaci rukama.
Nevadí máme před sebou řeku Moravu, Kroměříž, Chřiby, hrad Buchlov, zámek Milotice, Dolní Bojanovice ( tady jsem u Karla doma téměř rok bydlel ) Josefovské vinice a konečně Břeclav. Cesta je parádní a hezky nám ubíhá. Jen u Buchlova letám a bez vysílačky se snažím 10 minut ulovit fotografii padáku v hezkem postavení. Takže u Kyjova mě GPS ukazuje 40 minut do cíle a mě zbývá méně než 3 litry paliva. Gestikuluji Karlovi, že dál letím přímo a on se může podívat po svém okolí. Já tedy přistávám nedaleko Břeclavského letiště ještě s litrem paliva. No a na zemi mě překvapí telefon. Karel přistál na hřišti v Josefově, kde si myslel, že budu bez paliva sedět. Takže oranice a start směrem ke mě. Já už mám sbaleno a vysvětluji že čekám u fabriky s komínem vedle nádraží. Vidím jej přilétat a taky odlétat, a to hned několikrát, než mi dojde, že mě nemůže najít a tak s těžkým srdcem vytahuji hezky sbalený padák a roztahuji jej na pole kde čekám. Karel přistává a v nádrži mu zbývá 0 litrů paliva. Obdivuji jeho chladnokrevnost. Balíme a jdeme na nádraží. Zbytek už je klasika. Vlak do Přerova ( Karel jel vlakem naposledy v roce 1993 na naší cestě s padáky do Bulharska inspirované knihou Lidé s křídly netopýrů od Štěpána Macharta)
Taxi nás bere z nádraží a u kávy ukončujeme hezký výlet. Tak po dlouhých 24 letech zase výlet se svým učitelem motorového paraglidingu.