IMG_8320-large
Redakce

Redakce

NAD + ZA: Britskou Kolumbií – Benjamin Jordan

2008

Zpět v čase, v prosinci roku 2007, mi na doporučení našeho společného přítele, zavolal brazilský pilot – Leonardo Silveira. Chtěl hovořit o fotografování, ale já jsem rychle změnil téma hovoru, na můj dlouholetý sen o přeletu napříč Kanadou pomocí paramotoru. Silveira se chtěl přidat a já mu odvětil, že jestli přes zimu, do mého návratu z létání v Nepálu, sežene potřebné sponzory, mohli bychom vyrazit hned v létě.

Vrátil jsem se prvního května roku 2008 a sponzoři beznadějně v nedohlednu. Když v tom, přišel e-mail: Nirvana Systems, český výrobce paramotorů projevil vážný zájem, netrvalo to dlouho a podepsali jsme smlouvu. Ve zbývajícím čase do posledního možného data startu, zbývalo méně, než dva měsíce; nezbýval čas naplánovat let napříč Kanadou, tak jsme přeplánovali náš přelet na dvoutisícový, přes nádhernou, mou domovskou, provincii Britská Kolumbie, s cílem zdokumentovat současný stav našich lesů a destruktivní vliv Severo-amerického, borovicového kůrovce.

A tak jsme prvního června 2008 nasedli do naší pracovní dodávky, spolu s řidičem Amber Killbackovou a naším specialistou na borovicového kůrovce a pozemní podporou Carlosem Koppenem a přejeli plánovanou trasu letu pozpátku, z mého domova v Nelsonu, 2000km severo-západně, do malého pobřežního města Prince Rupert, zatímco jsme si cestou značili všechny bezpečné přistávačky, jaké jsme v našich GPSkách dokázali najít. Když jsme se dostali do neznámých končin, uvědomili jsme si, že zatímco údolí skýtají nekonečná pole, horské průsmyky neumožňovaly žádné možnosti přistání a nutily nás k turistickým objížďkám a kroutit zamýšlenou přímou trasu tak, abychom měli na dohled možnost dopravy.

Po čtyřech dnech jsme dosáhli pobřeží a přivítala nás pózující nízká oblačnost a hustá mlha, jež se proměnily v rovné dva týdny hromů a blesků. Z nedostatku možností, jsme v bezvětří odstartovali ze zamlženého golfového hřiště a vydali jsme se na cestu východně, skrz hory a drželi jsme se nízko v údolích, abychom nezabloudili v nejtlustších mracích, které jsme kdy viděli. Jediné místo, kde jsme mohli dotankovat, byl rovný úsek silnice asi 75km ve vnitrozemí; navzdory skličujícím okolnostem, to šlo překvapivě dobře. Odstartoval jsem z té samé silnice o hodinu později a málem se posral, když jsem sledoval Lea, jak se rozbíhá přímo proti přijíždějícímu osmnáctikolovému tahači a odpoutává se, jen vteřiny před střetem.

Po prvních pěti stech kilometrech, jsme nabrali směr na jih od Smithers. Naštěstí vítr udělal to samé a pomohl nám dohnat časovou ztrátu, způsobenou pobřežními dešťovými přeháňkami. Zatímco nám silný vítr do zad pomáhal během letu, připravil nám i děsivá přistání, při kterých jsme párkrát krotili masivní čelní zaklopení pouhých třicet metrů nad podlahou! Tam někde začali kůrovec a plošné kácení hyzdit krajinu; vše, co jste z výšky mohli vidět, byly rezavé a šedé borovice nebo spálené haldy – na místech, kde dříve borovice stávaly. Dřevařský průmysl se zcela zastavil, všichni dělníci i s rodinami odešli a malá dřevařská města se změnila v města duchů.

Ačkoliv nás na naši cestu dostala naše vášeň pro létání, rychle jsme si uvědomili, že to, co udělalo naši cestu tak výjímečnou, byla úžasná laskavost Kanaďanů, které jsme při tom potkali. Během letu do Prince George, nás náhlá vichřice dotlačila zpět celou trasou, kterou jsme ulétli, až k nouzovému přistání na pole patřící farmáři jménem Steve Harrington. Steve se nezlobil. Namísto brokovnice, kterou jsme očekávali, na nás vyběhl s balením šesti piv! „To byla, sakra, asi nejneskutečnější věc, co jsem kdy viděl!“ „ Odkud jste chlapi? Chcete pivo?“ pokračoval. Vítr fučel další dva dny, kdy jsme si udělali pohodlí jako doma. Steve nám nabídnul útulnou chatu, teplá jídla a domácí samohonku a nechal nás procházet se po svých polích.

Dostávalo se nám neskutečné velkorysosti znovu a znovu po celou naši cestu, třeba, když jsme se zasekli ve Williams Lake, když jsme se vyhýbali dešťovým mrakům na posledních dvaceti kilometrech, sto kilometrového letu toho dne. Přistáli bychom dříve, ale až k horizontu, nebylo vidět nic jiného, než stromy! Dobře, že jsme nepřistáli! Když jsme konečně sedli na Joanino a Tanyi pole, nemohlo to být víc, než třicet minut, seděli jsme kolem jejich jídelního stolu, jedli krocana a šťouchané brambory! Díky takovýmto momentům, stály ty každodenní trable za to, se s nimi poprat.

Naše Rodea nás podržely celou cestu a dokonce nám, i v nejvypjatějších chvílích dodávaly pocit bezpečí, jako při chůzi po ulici. Letěli jsme úžasné, dlouhé trasy podél řek a mě se tajil dech, když občas Leo brousil podrážkou hladinu. Občas jsme létali nad obrovskými dřevařskými závody a kroužili kolem obřích sloupů dýmu, který z nich vycházel. V jiné dny jsme vyletěli nad mraky a párkrát skrz déšť, který nás překvapil. Jeden den jsme strávili odpočinkem ve Vernonu, Leo mě dokonce honil kolem jezera, když jsem wake-boardoval za rychlým člunem! Hned další den jsem letěl podél toho samého jezera uspokojivých 80km celou cestu až do Kelowna. Podél břehu byly všude chaty plné lidí, kteří na mě celou dobu mávali. Tento let lze popsat jako úžasný sen v ještě neuvěřitelnějším snu!

Ačkoliv jsme na začátku cítili trochu mrazení a obavy z našeho úkolu, věděli jsme, že to prostě musíme udělat. Neměli jsme tušení, čemu budeme čelit, ale vsadili jsme na to naše životy. Nicméně po úžasných padesáti přeletech a nespočetných, neuvěřitelných zážitcích, jsme se bezpečně a ve zdraví dokázali dostat až zpět do Nelsonu; právě včas, začít plánovat naši desetitisícovou cestu napříč Kanadou v následujícím létě.

Díky Nirvana!

Benjamin Jordan

Pilot & Fotograf

Podpořte nás sdílením!

Share on facebook
Facebook
Share on twitter
Twitter
Share on pinterest
Pinterest
Share on email
Email

Napište komentář...

OMEZENÍ PROVOZU

Vážení zákazníci,

v době od
4. 7.
- 6. 7. - ZAVŘENO.
7. 7. - 8. 7. - OTEVŘENO - omezený provoz

omezený provoz -

Pro urgentní dotazy kontakujte

Pavlínu Matouškovou

+420 774 132 357

v době 8:3012:30

Dejte nám LIKE na Facebooku