Je pět hodin ráno. Ležím zabalený v padáku uprostřed Botswany u ostrova Kubu. V krajině pans, kde nikde daleko není živáčka, jen zvířata v noci loví. Je zima, teplota na nule a mě kryje jen tenký nylon stanu vystavěného kolem krosny, pod nímž se choulím v kombinéze, zabalený do padáku, na kterém dnes zase celý den poletím. Co mě žene sem, místo abych si užíval nejhezčí části evropského léta? Celý den a druhý a třetí, sám, na závodu Icarus Trophy – 1000 mil Afrikou. Vše, co chceš mít, si vezeš s sebou, jen benzín můžeš tankovat. Krosna s plnými nádržemi a vším vybavením váží 60 kg a ty se musíš ráno odlepit za bezvětří, na první pokus, za divácké podpory, více než stovky zvědavých domorodců a pokračovat dále k cíli u Viktoriiných vodopádů.
Ale celé to africké dobrodružství začalo jedním telefonátem, v říjnu loňského roku. Eugene, náš jihoafrický dealer a můj dobrý kamarád, mě pozval účastnit se spolu s ním tohoto cestovního dobrodružství v Africe. Start je v jihoafrickém Johannesburgu a cíl u Viktoriiných vodopádů v Zimbabwe. Sólo let na motorovém padáku. Minulou akci v Austrálii i v Americe vyhrál nás australský dealer David Wainwright.
Co já? Na padáku létám už jen kolem komína, víc sedím ve vírníku. Za 7 let jsem přibral a vážím 105 kg. Kondice nula, břicho pod trikem jako líný padesátník, ale chce se mi.
Tak říkám, nebo spíš křičím ANO JEDU.
A vezmu to pěkně od podlahy
Shodit 15, ne, raději 20 kg, zbavit se ozdoby kolem pupku, a znovu více létat na padáku.
Jednoduše řečeno. Ale jak na to?
Začneme tělesnou váhou, tedy jídlem. Obvolám pár kamarádů, o kterých vím, že se jídelníčkem zabývají. Triatlonistu Dana, maratonce Tondu až narazím na Pavla – našeho Nirvana paramotor pilota, který běhá Sparťany, vede kruhové tréninky a zabývá se tvorbou jídelníčku na míru. Jídlo je první a základ, je ale potřeba úplná změna životního stylu. Pravidelná a dodržovaná životospráva a potom pohyb. Další kamarád doktor Libor mi kdysi řekl, že nejrychleji vydám energii běháním. To už jsem zkoušel, takže si naordinuji denní dávky a začnu je dodržovat. Teď přichází na řadu Marek, taky pilot padáků a vírníků. Je maratonec. Má jich za sebou už ke dvaceti. V lednu mě láká na dubnový maraton do Srbska, kam chce letět vírníkem. Mám knihu „Jak uběhnout maraton za 100 dní“ od Miloše Škorpila – tak mám vlastně rozepsaný tréninkový plán.
No a do toho vyvíjíme v Nirvaně paramotor, který se dá sbalit do balíku na záda, jako taková ta krosna – batoh, kterou známe jako hliníkovou konstrukci z dob před revolucí.
No a máme to kompletní.
Starý nápad – let paramotorem a návrat vlakem zpět, najednou nachází uplatnění. Takový dálkový let Afrikou, by byla skvělá zkouška ohněm takového nového stroje.
Tak a teď tuto kombinaci jen pár měsíců vydržet. Jídlo, běh, cvičení, létání a zařadit to do běžného pracovního tempa. Ale jasný cíl před sebou, dokáže člověka hezky motivovat.
Ve 4 ráno jdu běhat, v 6 plavat nebo létat a pak rychle do práce, kde má i vývoj paramotoru, padáku a doplňků, jasný termín dokončení. No, a když to vydržíte pár měsíců, úspěch se zaručeně dostaví. Navíc si to člověk pěkně užije.
Shrnuto a podtrženo: od začátku roku mám naběháno přes 1000 kilometrů, podařil se maraton i několik dalších půlmaratonů, na padáku mám nalétáno mrak hodin a za sebou přes 15 více, než stokilometrových výletů. Shodil jsem 18 kg, cítím se ve formě a připraven. A protože můj sponzor na mě moc netlačí, mohu to brát jako hezky výlet po Africe. Zase letím jako dříve A zase usiluji o vítězství. Tentokrát ale ne o svoje, ale týmové s Eugenem, který celé toto dobrodružství připravil a pro nás oba (a další 4 Nirvana piloty) zorganizoval. Můj cíl je otestovat v tvrdých podmínkách dlouhého afrického přeletu nový F-light, který jsme právě dokončili. Zároveň testuju celou sadu nového oblečení a doplňků, které připravujeme. Ráno jsou teploty u Johannesburgu pod nulou, odpoledne se v Botswaně a Zimbabwe pohybují kolem 30 stupňů. Tento rozsah, spojený s dlouhými lety, bez možnosti převlečení po příletu, je vlastně univerzálním zadáním pro vlastnosti, které bych chtěl, aby nová kolekce splňovala.
Před startem závodu, na balónové základně, jsem hodně nervózní. Ráno nefouká, nebo úplně z boku, nadmořská výška 3800ft (1150m) také start zhoršuje. Celá výbava, se kterou máme odstartovat, váží 60 kilogramů a takto ověšený skoro nejde běžet, ale podmínky jsou stejné pro všech 30 pilotů, kteří se účastní. Jsem přihlášen do kategorie RACE. Je nás 10 a znamená to, letět úplně bez pozemní podpory a vše mít s sebou. Uklidňuje mě, že v nejhorším přejdu do ADVENTURE, kde mohu využít pomocný tým a něco třeba na stroji opravit nebo vyměnit. Trasa se plánuje vlastně jen podle benzínek, kterých je cestou pomálu a jak později zjišťuji, u některých se nedá odstartovat a to znamená nést svých 60 kg s padákem pěkně na zádech, ve směru příletu k nejbližší vhodné ploše. Proto přídavná nádrž. Já vezu celkem 22 litrů paliva. Jsou tu ale borci, kteří odstartují s 45 litry. Mou výhodou je opravdu malá spotřeba našeho nového motoru Fit 200, kdy mám odzkoušenu výdrž 5 hodin s odtrimovaným padákem a skoro 7 hodin v normálním režimu. Nakonec jsem zvolil místo svého Snake 20, výkonnější a bez použití speedu rychlejší Hadron 22. A je po startu. Povedl se mi až napodruhé, ale ani tak, to nebylo nijak přesvědčivé. Ale tím pádem ze mě padá nervozita a už jsem na cestě. Letím v 5000ft (1500m) a vítr mírně zezadu, mě hezky popohání. Snažím se dohonit Eugena, který startoval 15 minut přede mnou, ale nikde nikoho nevidím a vysílačkou se spojení také nedaří. Vím, že mám proti jeho Instinctu 230 a 26 litrům benzinu delší dolet, tak mířím na benzínku vzdálenou 250 km. Tady ale mám ještě dost paliva, a přestože polední termika už se dost hlásí a nutí mě občas trochu zatrimovat, aby to tolik neházelo, volím přímou trasu až na hranice. Po přistání na cestě přímo u přechodu mi zbývá ještě 6 litrů v nádrži. Přejdu hranice a tady není startovačka jen úzká cesta a buš. Můžeme tedy použít pomoc domorodců a dojít nebo se nechat svézt, k 10 km vzdálenému startu. Cestou je i benzinka, takže tankuji a na nedaleké cestě proti větru bez problému odlétám. No ale do západu v 17:50 zbývá necelá hodina. To už mi k další benzince ani městu nevyjde, tak prostě letím a nechám se překvapit. 15 minut před západem (zpozdit se v přistání znamená diskvalifikaci) vybírám vesnici, u které je fotbalové hřiště. Tady půjde přistát, ale hlavně ráno za bezvětří snad i odstartovat. Přistávám ještě 10! minut před limitem. S čím ale nepočítám je, že se určitě polovina z 800 obyvatel přijde hned za mnou podívat. Všichni se chtěli pozdravit, na něco zeptat a dotknout se pilota, stroje a padáku. Vše to mám na úzké hromádce. Snažím se přátelsky se všemi bavit, zdravit se, ale zároveň kontrolovat aby se mi nic neztratilo. Zachraňuje mě policista, který přijel zjistit, co se tu děje. Do úplné tmy, skoro hodinu kontroluje všechny dokumenty, ověřuje si povolení k letu a telefonujeme společně minimálně třem jeho nadřízeným. Vždy nadiktuji všechny údaje z dokumentů, pasu, své telefonní číslo a další doplňující údaje. Naštěstí se ke mně z davu protlačí sympatický borec, který kromě slušné angličtiny, má zájem o spoustu detailů a zve mě k sobě domů přespat. Jeho bratr má auto a tak mě šťastně vysvobozují z davu ostatních zvědavců. Všem mávám a začínám tušit, že je a mnoho dalších uvidím ráno na startu.
Bafana, jak se tento obyvatel vesnice Shakwe jmenuje, sice doma nemá záchod (jen vykopanou jámu v rohu pozemku), ale zato má elektriku. Takže nechám vše nabíjet a zvu jej na pivo. Na botswanské straně hranic nebyla směnárna, tak mám jen Jihoafrické randy a dolary. Ale na to se tady na vesnici nehraje. Tak jdeme od místního hostince (rozuměj malého stavení, kde příšerně nahlas hraje hudba, pár místních mladíků hraje kulečník a pije pivo) přes celou vesnici navštívit majitelku podniku a pokusit se vyměnit peníze. Nakonec jsem hostem nejen u paní majitelky doma (dostal jsem výbornou chlebovou placku, přímo z ohně), ale v hospodě mám pivo s kolou také zadarmo.
Ráno se vítr točí ze všech stran. Rozhoduji se nechat se zavézt k nejbližší benzince dotankovat a za cenu pozdějšího startu mít plno a doletět až k 300 km vzdáleným Elefant sands. Ovšem, když každá procedura startu auta obnáší asi pětiminutové cvičení a půl hodinu trvající cesta k benzince se změní na hodinu, řeknu si, že se nemá cenu stresovat a zvu oba na královskou snídani. Mylně se domnívám, že po návratu, budou lidi něčím zaneprázdnění a podaří se mi nenápadně vytratit. Ale ouha. Na hřišti se sešla opravdu celá vesnice a nikdo nechce o podívanou přijít. Ještě stále se vítr točí ze všech stran a teď pro změnu já, provádím pochodové cvičení po hřišti a nosím padák a vše ze strany na stranu. Vím, že mám jeden platný pokus. Celé uzavírá můj známy policista a jeho kamarádi, se kterými se musím vyfotit. Ale v 11 (tedy o 4,5 hodiny později než byl původní plán) šťastně startuji. Čekají mě skoro 4hodiny v dost slušné termice, z toho víc než 100km úplně mimo cesty a civilizaci. Tady muset přistát, tak to tam vše nechám a půjdu den k nejbližší cestě. Nakonec šťastně dolétám k další benzince a už vím, že pokud chci do soumraku dorazit na check point na ostrově Kubu, tak to s těmi davy musím nějak rychle skoulet. Vybírám největšího černocha- dělám z něj svého asistenta a už tankujeme. Malý zádrhel, kdy mou plnou přídavnou nádrž dal podržet kamarádovi. Ten ji vzal za červené držátko. 12 kg lehce otevřelo pojistku záložáku a já si s hrůzou uvědomil, jak moc jsme ho tam na dílně presovali. Ale po půlhodince šťastně ve vzduchu. Ale pokud nechci spát někde v písečných jezerech sám, tak těch skoro 70 km proti větru bude v 10 metrech, nad hustou buší, na plné pecky. Pouštím si Kabáty, myslím pozitivně a na plný speed, tedy vzdušná rychlost přes 70 km/h, vůči zemi 40-45km/h, sleduji hodiny. Přistávám 8 minut před limitem. Hurá, tři minuty po mě, odjinud, ale taky naplno, přilétá Eugene. Šťastné shledání a super večer u ohně a pak ve stanech z padákoviny. Před soutěží nám několik bušmenů dávalo pokyny jak se chovat, když narazíme na slony, hrochy, kočky, hady a podobně, ale vedle Eugena, který v buši vyrůstal a žije, se cítím bezpečně a komfortně. Druhý den pokračujeme spolu. Silný protivítr, tankování a start uprostřed vesnice, silná termika i diváci už mi připadají normální. Navíc si říkám, když Eugene na stejném padáku letí, tak proč ne já. Večer u čaje překvapeně zjišťuji, že on si říkal to samé.
Další den, nás čekají hranice Zimbabwe. Před námi letí Alert a Bastian další spolupracující dvojice Jihoafričanů. Výborných pilotů. Píšou nám zprávu, že na hranici s dokumenty a povoleními strávili 7 hodin. Za námi dlouho nikdo. Všichni 4 máme velký náskok na zbytek pole v naši kategorii a na všechny z druhé kategorie. Přilétám na hranice a Bastian zrovna letí od startovačky protnout otočňák na hranicích. Přejeme si good luck a oni letí s Alertem závěrečnou etapu do cíle, zatímco my šlapeme na hranice. Ale máme štěstí. Zkorumpujeme dolary jednoho z celníků a za hodinu už sedíme na náklaďáku a jedeme hledat vhodnou startovačku. Na hřišti u pár kilometrů vzdálené policejní stanice to vypadá nadějně. Krásná plocha proti větru i stromy bychom přeletěli. Po půl hodinovém vyjednávání s různými úředníky to vzdáváme a jedeme zpátky k hranicím, kde údajně místo na start je. Opravdu je a s velkým překvapením, tu potkáváme Bastiana. Tomu po půl hodině letu praskla páčka na karburátoru a se štěstím přistál do buše nedaleko cesty. Když nám líčí, že se díval z 15 metrů do očí lví samici a kolem později prošla sloní rodinka, beru můj spolehlivý stroj jako dobrou volbu. Je to na jeho cestě kromě prasklého výfuku a do vrtule spadlého filtru, jeho třetí závada. Já bych asi neměl morál na takovém stroji pokračovat tudy dál. Je to bývalý ragbista a také muž, se 45 litry paliva a nejdelším letem přes 6 hodin (to mu zrovna nic neupadlo). Má páčku slepenou dvousložkovým lepidlem a čeká na zaschnutí.
My ale nečekáme a vzhůru do termiky a větru proti. Ale už je to jen 54 kilometrů a kromě samé buše tedy nic nového pod sluncem. Domlouváme se, že cílem proletíme ve skupině. Nechám Eugena před sebou a proletím, jako jeho dvojka nad jeho padákem.
Super, úleva. Pivo od Alerta, který přiletěl několik hodin před námi a společné gratulace. Zanedlouho přijíždí autem i smutný Bastien. Zveme všechny do hospody na jídlo a na pivo a tam vydržíme až do pozdních hodin probírat zážitky z této úžasné cesty.
Teď, kdy píšu tyto řádky, už vím, že se vše podařilo. Vlastně kempujeme a létáme u Viktoriiných vodopádů a vítáme další účastníky, tohoto dlouhého dobrodružství. Každý, kdo toto ULTRA uletěl, má můj obdiv a respekt.
Teď si říkám, že mi jeden takový závod stačil, ale znáte to. Všechno přestane bolet, únava přejde, osezený zadek, bolest rukou i jiné strasti budou zapomenuty a takové zážitky nikde nekoupíš.
Pavel Březina
Nirvana systems s.r.o.
Přerov Airfield
750 02 Přerov
