Oros_XCzech_XCzech_IMG_3642
Redakce

Redakce

XCzech 2011 – 9132 km za 90 dní na motorovém padáku

Hrají:
Miroslav Oros – pilot
Zdeněk Ciboch – kamarád, řidič, kuchař, psycholog, hromosvod
Michal Zvěřina – kamarád, řidič, kameraman, technik
Markéta Davidová – kamarádka, novinářka
a stovky dalších lidí…

Minutu po přistání – 29. června 2011, 15 minut před západem slunce – jsem se cítil plný sil. To, co jsem měl za sebou, mi v té chvíli připadalo snadné jako procházka růžovou zahradou.

Teď je pár měsíců poté. Probírám se dokumentací, kterou si vyžádala londýnská kancelář Guinnessovy knihy rekordů a vše mi připadá neuvěřitelné. Kniha letů má 111 stran formátu A4 – je to hromádka kancelářského papíru o tloušťce jeden a půl centimetru, kniha svědků má 74 stran a je v ní podepsaných téměř 400 lidí, kronika je hustě pomalována obrázky od dětí i dospělých a celou řadou upřímných vzkazů a přání. Dvě plná DVD obsahují jen zlomek z tisíců fotografií a mnoha hodin videa.

Motorová krosna odpočívá rozložená v přepravním boxu, padáky jsou složené v obalech – zalétali jsme si společně už pár hodin i po rekordním pokusu, už ale jenom pro radost a pohodu. I když, ona to byla většinou radost a pohoda i při pokusu samotném. 193 hodin ve vzduchu a uletěných 9132 km.

Jak ono to tedy vlastně bylo…

Sobota 2. dubna 2011 – 4 hodiny ráno

Skoro celou noc nespím. Za hodinu a půl „vstávám“. Půl roku tuhle akci připravuju, a přesto jsem nervózní tak, že nedokážu spát. Členové mého doprovodného týmu navíc docela chrápou a moje, k prasknutí napnuté nervy, prostě tento zvuk nedokážou vytěsnit. Normálně s tím problém nemám, když spím, tak spím. Alespoň mám možnost, si tu šílenost, která nás čeká, znovu přebrat v hlavě.

V létě roku 2010 jsem se potkal s Kanaďanem Benjaminem Jordanem, který rok předtím přeletěl za 108 dní Kanadu a ustanovil světový rekord ve vytrvalostním etapovém letu v hodnotě 8008 km. Ben během své cesty navštěvoval dětské tábory pro děti z neúplných rodin a povídal si s dětmi o jejich snech, překonávání strachu, o létání a tak. Zpočátku jsem absolutně nechápal, co k takové šílenosti Bena vedlo. Jeho heslem bylo, že optimista nepotřebuje plán B. Tohle nesnáším a v letectví obzvlášť, vrhat se do něčeho po hlavě, nekrýt si záda. Ten člověk měl štěstí, že to vůbec přežil. Během několika dnů, které jsme společně strávili povídáním a létáním s paramotory po jižních Čechách, mě ale Ben přesvědčil, že je všechno jinak. Ben je člověk z jiné planety a už pár dní poté, co jsme se rozloučili, bylo jasné, že do mé hlavy zasadil „semínko“.

Trvalo to jen do konce prázdnin, než jsem se zbláznil. Na začátku září vznikl nápad na vytrvalostní etapový let trvající 90 dní, vedoucí přes více než stovku českých dětských domovů, při kterém překonám náletem delším než 9000 km stávající světový rekord. Nápad se setkal s neskutečnou odezvou – komu jsem o něm řekl, tomu se líbil. Kdo mohl, pomohl. I díky tomu jsem se za pár měsíců, pod vedením specialistů na výživu a sportovní trénink proměnil z tloustnoucího taťky, na sportovce v dobré formě (díky Petrovi Havlíčku a Martinovi Šťastnému), získal jsem podporu výrobce skvělého, paramotorového vybavení Nirvana Systems (tuto značku využíval i Benjamin Jordan), do akce se jako spoluorganizátor zapojila i Nadace táta a máma – věnující se problematice dětí z dětských domovů, přihlásil se i nějaký ten sponzor, zapojila se média. A když mě podpořila i má rodina, najednou jsem zjistil, že z toho už nepůjde vycouvat.

A tak tu ležím, nespím a za hodinu vstávám…

Sobota 2. dubna 2011 – 23 hodin (1. den)

Máme za sebou první den XCzechu, 232 uletěných kilometrů, první krizi v týmu, ale i první chvilky euforie. Odlet z letiště Sazená proběhl bez problémů. K Řípu mě na tandemu s Pavlem Březinou dokonce doprovodila herečka Naďa Konvalinková. První let jsem zakončil poněkud krkolomnějším přistáním na jedné louce u silnice u Hradce Králové po 118 kilometrech a hned jsem si pěkně natloukl. Koleno docela bolí. Navíc jsem musel čekat skoro tři hodiny, než dorazil doprovodný tým. Zdržel se při odjezdu z letiště Sazená, uvízl v zácpě, jezdil okolo mě a nemohl mě najít. K tomu všemu si ještě jeho členové úplně neuvědomili, že nás nečekají tři měsíce prázdnin, ale tvrdé dřiny. Když přijeli, byl jsem skutečně hodně unavený, měl jsem už velkou žízeň a hlad, a taky jsem potřeboval v dobrém počasí se slabým větrem letět dál. Bageta z pumpy nebyla tím, co jsem potřeboval. Atmosféra byla hodně hustá, uznávám, že mým přičiněním. Únava a stres dělají hodně. Oddechl jsem si, když jsem byl zase ve vzduchu. Stres a únavu jsem nechal dole, přesto mě i ve vzduchu přepadaly chmury – tohle nemůže dobře dopadnout. K chmurám se navíc po dvou a půl hodinách letu ve velké zimě přidala akutní „malá“ potřeba. Vydržet se dá všechno. Se ctí jsem to dotáhl až do dnešního cíle – letiště Dětřichov – Oáza kamaráda Vládi Linharta. Skvělého člověka, který místo zahrádky šlechtí v důchodu malé krásné letiště. Za chvilku je tu i doprovod. Nálada se lepší. Snad to půjde. Stroj šlape skvěle, spotřeba je minimální.

3. dubna – 22 hodin (2. den)

Už druhý den mého rekordního pokusu zaléhám do své postele doma. Povedlo se něco neskutečného – z Moravy jsem dolétl až domů do Ústí nad Labem. 257 km za jediný den. Jak je úžasné létat světový rekord doma!

4. dubna – 22 hodin (3. den)

Po prvním neletovém dnu, kdy celý den pršelo, zaléhám opět doma. Volný den jsme využili návštěvou prvního dětského domova v Ústí nad Labem na Severní Terase. Krásné setkání s dětmi. Mám drobné problémy s krvácejícím nosem. Za první dva dny jsem dost nastydl a dostavila se i hodně silná rýma, která mi trochu pocuchala cévy v nose. Nic příjemného, ale také nic zásadního, co by mohlo zásadně ovlivnit cestu za cílem.

7. dubna večer (6. den)

Jsme opět na východě České republiky a máme za sebou nějakých 870 km. Dnes dopoledne jsem přistál v hodně silném větru na fotbalovém hřišti v Loučce u Valašského Meziříčí. Ještě předtím se ke mně na hodinku připojil Pavel Březina – bylo to příjemné. Další dva dny nevypadají, co se počasí týče, vůbec dobře – má foukat dost silný vítr. Máme nalétáno, takže si můžeme dovolit pauzu, kterou si zpestříme setkáním s dětmi z dětského domova v Čeladné – půjdeme s nimi na vypouštění oveček a pak na besedu do domova. Zabydlujeme se v pohodlném apartmánu v Kunčicích pod Ondřejníkem, který nám zařídil kamarád Kamil Konečný ze Studentské školy paraglidingu. Rýma trochu odeznívá, létání s tampóny v nose není vůbec příjemné, hlava se mi po přistání může rozskočit. Zima je hrozná. Dá se to ale všechno vydržet. Těším se na teplíčko v červnu, na zelené louky zalité sluníčkem a aleje zrajících třešní. V Loučce jsme úplnou náhodou navštívili paní starostku Libuši Paloušovou, která shodou okolností vychovává dvě děti v pěstounské péči. První z několika náhod, které jsme zažili…

10. dubna poledne (9. den)

Po dvou neletových dnech jsme ještě za tmy postavili mého Instincta a chvilku po rozednění jsem byl opět ve vzduchu. Předpověď dávala prostor cca tři hodiny, než přijde opět hodně silný vítr. Vítr přichází ale už po dvou hodinách. Do dnešního cíle, kterým je letiště v Břeclavi na jižní Moravě, to ale nakonec dotahuji, i když poslední půlhodinu letím rychlostí jen mezi deseti a dvaceti kilometry za hodinu. Chvilku po přistání na letišti ke mně přibíhá jeden z místních starších pilotů. Kroutí hlavou a říká: „Zbláznil jste se? Chcete se zabít, že jdete létat v takovém vichru?“ „Já už dnes nikam rozhodně neletím. Před chvilkou jsem přistál a balím to,“ uvádím věci na pravou míru. Vše se urovnává, pozvání na kávu přijímám s vděkem. Ten den nelétají v Břeclavi ani kluzáky.

11. dubna – těsně po západu slunce (10. den)

Tak to bylo skutečně o fous. Do Dačic na česko-moravském pomezí přilétám chvilku po západu slunce. Je teprve jaro a na zemi už je skutečně dost velké šero. O deset minut později je regulérní tma. Z Břeclavi jsem odlétl hodně brzy – s východem slunce, ale silný vítr mě uzemnil už po hodině a půl a 46 km v Čejkovicích u Znojma. Tady jsme pročekali prakticky celý den. Později odpoledne se ale vítr utišil. Máme za sebou prvních tisíc kilometrů! Decentně tuto hranici slavíme s kamarády letci u Zbyňka Daňhela v Budíškovicích. Zbyněk je démon – létá na všem, na čem jde, včetně balónu, a okamžitě se stává jedním z našich nejvěrnějších fandů.

14. dubna – večer (13. den)

Kvůli špatnému počasí – silnému větru a hustému dešti – jsme na tři dny naši expedici museli přerušit. Výbavu jsme nechali u Zbyňka Daňhela a odjeli jsme domů nabrat síly před očekávaným delším obdobím bez srážek a se slabým větrem – tedy ideálním počasím pro motorový paragliding. Po čtrnácti dnech musím konstatovat, že fyzická příprava se vyplatila. Tělo drží a drobné šrámy se rychle hojí. Hodně mě bolí ramena, ve vzduchu musím občas odpočívat – pustím řidičky, trimy vyladím padák do přímého letu a letím s rukama v klíně.

23. dubna – poledne (22. den)

Máme za sebou devět letových dní v kuse a na kontě 2395 kilometrů. Pijeme kávičku u přátel v severočeských Solanech. Za posledních devět dní jsme obletěli opět celou republiku. Navštívili jsme dětský domov v Písku, druhou tisícovku jsme oslavili s kamarády ultralehkými piloty na letišti ve Vyškově. Jednu noc jsme také přenocovali u parašutistů na letišti v Mostě, kam mě těsně před západem slunce přilákala vůně rožnícího se selete, skvěle se o nás postarali na letišti v Trutnově, kde jsme se cítili skutečně jako doma.

Po letové stránce vše probíhalo až na několik bezpečnostních přistání kvůli oblačnosti na trase bez jakýchkoliv krizových momentů, rozlétal jsem se natolik, že jsem čím dál častěji začal využívat rychlejší vrchlík Komaka XS. Při letu z jihočeského Hosína do západočeských Rokycan jsem si zalétl dosavadní rychlostní rekord – 105 km za 1,5 hodiny, což je přes 70 km/h v průměru – na GPS jsem sledoval hodnoty i kolem 110 km/h – to byla jízda!

Všude se k nám zatím chovají neskutečně přátelsky. Všichni nás přijímají s otevřenou náručí a pomáhají, jak mohou. Jeden příklad za všechny. Kvůli špatné dohlednosti jsem musel přistát u na louce u jednoho rybníčku u obce Počátky. Tři chaloupky, pouze u jedné dvě auta. Dostávám zprávu, že doprovodné auto má píchlou pneumatiku a je v pneuservisu. Přijedou nejdřív za dvě hodiny. Buším na dveře, potřebuji se ohřát. Je brzy ráno. Buším znovu, zevnitř se ozývají ospalé hlasy. Po chvíli otevírá muž v mých letech v trenýrkách. Mžourá na mě, překotně mu vysvětluji, co jsem zač a za tři minuty se už vaří kafe a já shazuji své teplé oblečení v obýváku na gauč. Valí oči a konstatuje: „Tedy na to, že už svlíkáte třetí vrstvu, jste pořád docela společensky oblečenej.“ Nakonec u Poláčkových trávím jako doma skoro tři hodiny.

Nocujeme, jak se dá – na letištích, u kamarádů, v dětských domovech, na zemi ve spacáku, v posteli, co kde je k dispozici – až na pár výjimek zadarmo. Je to nutné, peníze na hotely stejně nemáme, rozpočet sotva pokrývá pohonné hmoty a jídlo. O kuchyni se skvěle stará Zdeněk. Díky pohybu na zdravém vzduchu a pravidelné stravě dokonce zhubl a už skoro vůbec nechrápe! Tým funguje dobře, cítím, že si začínáme akci i docela užívat. Většinou jsem všude dřív, vzduchem to je přeci jen rovnější a jde to rychleji. Zvuk motoru doprovodného auta rozeznám při čekání na poprvé – Pavlovův reflex…

24. – 25. dubna (23. a 24. den)
Jeden den plánované a jeden den neplánované přestávky. Po volném dni jsme chtěli na velikonoční pondělí pokračovat, ale silný vítr byl proti.

26. dubna – večer (25. den)
Mám za sebou den s létáním v nejhorším počasí v mé letecké kariéře. Odstartoval jsem brzy ráno. Dohlednost byla mizerná a z nízkých mraků začalo brzy pršet. Po hodině a půl a 50 km jsem přistál v hustém dešti na louce mezi rozsáhlými lesy. Tým byl naštěstí za chvilku u mě, takže jsem se pod padákem nemusel schovávat až tak dlouho. Po dvou a půl hodinách jsem pokračoval dále stále pod velice nízkou oblačností a za špatné viditelnosti, ale alespoň prakticky za bezvětří – od jednoho řepkového pole ke druhému. Ještěže jsou pěkně žlutá a dobře viditelná, a že padák letí pomaličku, takže je riziko minimální. S úlevou jsem po hodině a čtvrt přistál v Nymburce. Hodinu po přistání přišla průtrž mračen a pršelo až do večera. Pak se ale udělalo krásně a já doletěl ještě aspoň do Kolína.

Po 25 dnech máme na kontě 2493 km. Upřímně řečeno, myslel jsem, že budeme mít větší rezervu. Nic naplat, musíme vydržet.

3. května (32. den)
Po sedmi dnech ve vzduchu další den volna. Prší. Byli jsme ve východních Čechách i na Moravě. V Jaroměři jsem poprvé měnil řemen. Odešel po zhruba 2600 km. Zalétl jsem si zatím nejdelší etapu, když jsem ze Šiklova Mlýna, kde se o nás vzorně Šiklovi postarali, doletěl na jeden zátah až do Strakonic – 170 km. Navštívili jsme další dva dětské domovy – ve Volyni a v Kašperských Horách. Kašperské Hory jsou na Šumavě a před jejich dosažením jsem přelétával přes Zadov a Churáňov – největrnější místa Šumavy. Zhruba kilometr nad zemí jsem letěl bokem (!) rychlostí 80 km/h. Městečko Kašperské Hory leží v dolíku mezi kopci a přistání zde bylo velice adrenalinové. Až do cca 200 metrů nad zemí jsem proklesával v silných turbulencích s rukou na klice záložního padáku. Pak se ale všechno zklidnila a já v pohodě přistál na krásné louce plné pampelišek. Děti z místního domova si mě našly, stejně jako doprovodný tým. V Kašperských Horách nás den a půl věznila mlha, až navečer se povedlo odletět do Strunkovic, kde nám bylo fajn. Máme za sebou 32 dnů a 3155 km.

7. května večer (36. den)
Jsem zase doma. Za 4 dny jsem uletěl 640 km a zažili jsme opět spoustu krásných setkání. Jako doma jsme se cítili u letců v Táboře. Nádherné bylo přivítání v Třebíči, kde na mě dokonce čekal na ploše nápis „Vítej!“ Překvapující rozuzlení mělo bezpečnostní přistání kvůli silnému větru a silné turbulenci v jihomoravských Dolních Kounicích, kde jsme se seznámili se skvělým vinařem Ladislavem Musilem, který nás obdaroval vzorky svých lahodných vín, které nám zpříjemňovaly náladu po zbytek expedice. Jednu noc jsme strávili také u Petra Ondrucha z Nirvany ve Zlíně – jeho děti, hlavně malý Péťa, jsou našimi velkými fanoušky. Dnes jsem v poledne přiletěl na letecký den v Ústí nad Labem – byla to asi nejnáročnější dosavadní etapa – 202 km za tři a půl hodiny s jednou krátkou přestávkou na čůrání a sušenku. Strašná zima, hlava mi mohla puknout. Na konci dubna už to vypadalo, že bude krásně a najednou zase strašná kosa – děti z Hory Svaté Kateřiny mi na web napsali hezký vzkaz: „Míro nelítej sem, zmrzneš!“ Z neustálého dlouhodobého stání ve speedu mě začínají brát čím dál tím častěji křeče do nohou. Řeším to zobáním pilulek s magneziem.

16. května večer (45. den)

Máme za sebou polovinu Krosčeku. Na kontě máme 4403 km, takže jsme v mírném skluzu. Navštívili jsme další dětský domov, tentokrát v Jaroměři. Bylo to senzační, tolik potlesku jsme ještě nezažili a oblíbený fén vrtulí jsem musel opakovat asi desetkrát. Tato návštěva, stejně jako následná relaxace u Jirky Chorcheho Šrámka a jeho Ivči (nebo naopak), nám pomohly rozehnat chmury. Před pár dny nám totiž vykradli auto – zmizel foťák s objektivy, notebook, mobil a další drobnosti, vše cca za 100 000 Kč. Co to je za lidi, kteří vykradou auto s výraznými nápisy, že létáme za dětmi z dětských domovů… Už je alespoň zase trochu teploučko. Náladu nám také výrazně zvedá návštěva Přibyslavské líhně motorových paraglidistů, kde přistávám těsně před tmou – vaří tu senzační grog 1:1. Odtud se na nocleh přesouváme do Jihlavy za Škrabálkovými a Svobodovými – další prima setkání. Druhý den zpět do Přibyslavi, odkud mě doprovází několik letců pár kilometrů.

45 dní na cestě slavíme decentně jen se Zdeňkem Cibochem, který je v této chvíli mým jediným společníkem na cestě. Michal Zvěřina musí řešit několik dní pracovní záležitosti a s Markétou Davidovou jsme se včera dohodli, že nás bude nadále podporovat z domova. Náročné přesuny, život v neustálé nejistotě, kde budeme večer a kde zítra, to vše okořeněné častou nevrlostí unaveného sportovce Markéta špatně snášela, tak nezbylo, než se rozloučit. Bylo to smutné.

17. května (46. den)

Dlouhé letové dopoledne. Na jeden zátah v jemném deštíku z Kolína do Moravské Třebové, zde kávička u trenéra českých akrobatů Stana Bajzíka, a odlet za Vláďou Linhartem na letiště Dětřichov Oáza. Už při startu z Moravské Třebové se mi nezdá zvuk motoru. Po stovce hodin za měsíc a půl máte motor docela dobře naposlouchaný, takže jakoukoliv odchylku slyšíte. Letím, ale dávám si větší rezervy a jsem mnohem pozornější.

Když už mám cílové letiště na dohled, motor jemně škytne, ale běží dál. Přibližuji se na volnoběh, a když už to mám na dokluz, vypínám motor a přistávám. Po přistání pro jistotu měním svíčku a také řemen. Při zalétávacím startu ale motor vadne. Nedá se nic dělat, s tímhle sami nic nesvedeme, motor bude muset do Nirvany. Zdá se, že štěstíčko se k nám začíná otáčet zády. Ke slovu se dostane záložní stroj – staré dobré Rodeo.

27. května poledne (56. den)

Máme za sebou další maraton. Jedenáct dní po sobě jsme letěli každý den. Užíváme si první den z dvoudenního volna – přechází fronta a letět se nedá. Odpočinek si zasloužíme. Táhneme to se Zdeňkem stále jen ve dvou, řešili jsme problémy s technikou, navštívili jsme tři dětské domovy (Nový Jičín, Humpolec a Nepomuk), Krosček jsme prezentovali na firemní akci našeho sponzora Fuchs-Oil a ještě jsme zvládli posedět s letci na letištích v Jehnědí, Jičíně, 5000 km oslavit s kamarády paraglidisty na Rané, nebo přespat ve stanu ve Vyšším Brodě. Nedokážu si představit, jak bych to bez Zdeňka zvládl. Je skvělý parťák. Jestli to dokážeme, půlka výkonu je jeho.

S Rodeem jsem absolvoval jen tři lety. Nemocného Instincta jsme zvládli odvézt urychleně do Nirvany ve Zlíně, kde ho bleskově opravili. Rozsypalo se ložisko pod klikovou hřídelí.

Letově je všechno bez problémů. Jen jedno přistání mohlo dopadnout zle, když jsem trochu zazmatkoval při jednom bezpečnostním přistání kvůli houstnoucí nízké oblačnosti a přistál po větru do mírného kopečka na nerovné louce. Klasický tygr – tráva až za ušima, koleno naražené, ale kosti i stroj celý.

Jeden dopolední let jsem zakončil v Prostějově za přihlížení asi třicítky vojáků – parašutistů. Když jsem sedal, koukali divně, ale protože jsem přistál s rezervou tři minuty před aktivací jejich prostoru a o Krosčeku věděli, nakonec jsme se skamarádili.

Krosček všude znají – hodně se o nás píše v novinách, každý den nám volají z rádia Impuls, jednou týdně z radia Beat a několikrát jsme byli vidět i v celoplošné televizi.

Máme za sebou 56 dní a na kontě 5624 kilometrů. Dosáhnout hranici 9000 km je reálné. Požitek z letu už sice není takový jako na počátku, přepnuli jsme spíš do jakéhosi stereotypu a strojového tempa. Jsme oba grogy… Ani na moment ale nepochybujeme, že to dáme. Už ale tušíme, že to bude o fous.

1. června – večer

Za posledních šest dní se nám podařilo uletět jen tři etapy a dohromady jen nějakých 400 km. Rovnice je jednoduchá. Chceme-li za 90 dní překonat hranici 9000 km, musíme uletět v průměru 100 km denně. Jsme na letišti v Chotěboři, na kontě 6028 km, a protože dnešní den měl pořadové číslo 61, jsme nějakých 72 km v mínusu. To se dá v pohodě dohnat, ale musí nám přát počasí a musíme letět.

6. června – 22 hodin

Jsme stále na letišti v Chotěboři a ztráta vyšplhala na děsivých 672 km. Od našeho příletu před šesti dny ve dne v noci fouká vítr přes 10 m/s. Nelétají ani místní letci. Zvuk plácajících igelitových plachet zakrývajících stavbu nové řídící věže se nám zarývá hluboko do mozků. Naše chmury se snaží rozptýlit místní letec, akrobat Honza Adamec. Alespoň točíme legrační video na web www.xczech.cz o létání rekordů a počasí.

7. června – 5 hodin ráno

Dnes ráno je relativní klid. Bleskově se připravujeme, startuji a konečně zase letím! Připadá mi to jako věčnost, kdy jsem byl naposledy ve vzduchu. Sil mám na rozdávání, a tak dávám ve třech dnešních etapách přes 300 km! Nad Kolínem je mrak, ze kterého hustě prší, tak zatáčím na sever a pro aktualizaci počasí přistávám v Jičíně. Odtud po chvíli odlétám k Mělníku. Večer letím dál a přistávám na samém západě České republiky  v Milhostově u Chebu, kde na mě čeká reprezentant v motorovém paraglidingu Petr Matoušek, který shodou okolností slaví dnes narozeniny. Radostné setkání a radostný večer!

17. června – večer

Další jedenáctidenní letový maratón. Prožíval jsem velkou krizi, protože mě létání zas až tak nebavilo. Bylo to dáno asi tím, že létat jsem musel a to hodně, kvůli nabrané ztrátě. To se ale teď změní. Ztráta je totiž smazána! Za jedenáct dní se totiž povedlo nasbírat skoro 1900 km! Únava a apatie se začíná rozplývat, blíží se totiž první zlomový bod, kvůli kterému tady blbneme. Na kontě máme 7882 km a hranice světového rekordu Benjamina Jordana 8008 km je na dosah.

Posledních jedenáct dnů jsme vše podřizovali létání. Každý den nejpozději v sedm ráno ve vzduchu, dvě tři hodinky letu a odpoledne totéž. Dobře nám bylo u přátel parašutistů v Jihlavě i u trochy vínka v Novém Přerově na jižní Moravě, hezky se o nás postarali kamarádi na letišti ve Frýdlantě nad Ostravicí. Potkali jsme se také s modeláři na letišti Mikulovice v Jeseníkách v předvečer jejich plachtařské soutěže. Domácí škvarky byly tím pravým lékem na pocuchané nervy po neskutečně nevlídném, turbulentním a drsném podvečerním přeletu Jeseníků z Moravského Berouna, když ještě chvilku předtím řádila bouřka nad Bruntálem. Ranní let byl ale naopak za odměnu, možná jeden z nejkrásnějších, když jsem za tři hodiny stačil přeletět Jeseníky, polský národní park Stolové hory, přes české Adršpašské skály jsem dolétl až do Krkonoš a krásný let zakončil přistáním ve Vrchlabí. Tady se navíc povedla krásná beseda s dětmi z místního dětského domova. A večer jsem ještě stihl odletět a prohnat pár balonů nad Bezdězem. Druhý den se dalo odletět až na večer v rozpadající se frontě. Neskutečně turbulentní let přes Jizerské hory, při kterém jsem si ani deset vteřin v kuse neodpočinul, zakončuji u přátel v Malém Boru na Českolipsku.

18. – 20. června

Tři neletové dny. Prší a není vidět. Opět máme ztrátu přes 200 km.

22. června – večer

Včera jsem večer přiletěl do Dvora Králové. S výškovým větrem v zádech mi to od České Lípy trvalo hodinku a na GPS jsem měl občas i 120 km/h. Dvě hodinky předtím navíc prý řádilo kousek odtud – v Pardubicích tornádo! Ve Dvoře Králové nás uvítal Lukáš Hynek, který měl zrovna narozeniny – další náhoda, fakt jsme to nevěděli.

Dnes jsem 10:48 SELČ jsem přistál na letišti v Chocni. Záznam letu ukazuje, že momentálně mám nalétáno 8040 km. Znamená to, že jsem během letu ze Dvora Králové překonal hodnotu stávajícího světového rekordu. Bohužel dnes nepůjde letět dál, protože těsně po přistání se strhává neskutečný uragán. Zázemí nám poskytují místní aviatici v čele s Tomášem Bisem. S ním a také s Honzou Jílkem pak s potěšením trávíme večer v hospůdce u dobrého jídla a fotbalu – dobrý výplach hlavy. Světový rekord sice padl, ale my chceme uletět alespoň 9000 km, ale máme zase ztrátu kolem 260 km.

25. června – večer

Jsme v Beskydech v Ostravici na soutěži Adrenalin Cup. Cestou sem jsme se zvládli zastavit za dětmi v Hranicích na Moravě. Zbývá pět dnů, během kterých bychom měli zvládnout 720 kilometrů. Máme tedy poměrně značnou ztrátu, ale já přesto juchám a oddávám se veselí. Předpověď počasí na následující minimálně čtyři dny vypadá ideálně. A já jí věřím. Co mi zbývá…

26. června – 21:23

První den finiše je za námi. Přistávám na Šiklově Mlýně. Den je dlouhý, což nám vyhovuje. Máme 8445 km a předpověď počasí vypadá výborně. Mám za sebou také první hmotnou škodu na krosně. Při startu na dnešní druhou etapu ze Stichovic se mi namotala jedna šňůra do vrtule, zlámal jsem dvě šavle a jeden segment rámu. Milá trofej pro místní letecký klub, kde už je podobných relikvií nepočítaně – to není náhoda, že jediný karambol se mi stal právě tady…

27. června – 21:35

To byla jízda! Dopoledne 97 km přes celou Vysočinu do Smilových Hor, odkud jsme po zemi vyrazili na besedu s dětmi do dětského domova Sedlec-Prčice. A odpoledne neskutečný tříhodinový let s přeletem navštíveného dětského domova a s mírným větrem v zádech, který nad Plzní naprosto ideálně zesílil, dolet až do Erpužic u Stříbra! Celkem dnes 230 km a 8680 km na kontě. V Erpužicích na letišti nebyla ani noha, a tak jsem přistál na místním fotbalovém hřišti, kde se svítilo a posedávali tam lidé. Stal jsem se milou atrakcí při oslavě úspěšné sezony místních fotbalistů. Doprovodný tým naštěstí dorazil brzy a s nasazením vlastního života a zdraví mě vyrval ze spárů místních rozjařených sportovců a hlavně pana předsedy. Okresní přebor hadr…

28. června – 20:58

V 6:15 jsem opět ve vzduchu. Nejprve letím k západním hranicím, otáčím Tachov a mířím na Mariánské Lázně. Odtud zpět na severovýchod k Žatci. Krajina je zde úchvatná, počasí je nádherné a dohlednost je snad nejlepší za poslední tři měsíce. Navíc ať letím, kam letím, fouká mi do zad. Po dvou a půl hodinách přistávám na letišti Žatec – Macerka. Zde máme první menší konflikt s řídícím letového provozu, jde o soukromé letiště a měli jsme se hlásit. Hlásili jsme se, bohužel mimo provozní dobu, ale telefon nikdo nebral. Vysvětlujeme si to, poprvé a naposledy na trati našeho letu platíme přistávací poplatky a jdeme vegetit mezi místní ultralajťáky. Ti jsou naprosto v pohodě a je nám u nich dobře.

Na večer ještě odlétám dále na severovýchod a po dalších dvou a půl hodinách přistávám v Lužických horách na letišti Chřibská. Na kontě máme 8898 km, manko je smazáno! Do 9000 km zbývá něco málo přes 100 km, předpověď počasí na zítřek vypadá slibně – sluníčko a bezvětří. Večeříme utopence a nakládaný hermelín, dvě piva a malou slivovičku na dobré usínání. Nocujeme v postelích u mého kamaráda a bývalého trenéra badmintonu Pepy Bálka. Zítra nás čeká den D.

29. června – 6:38
Jsem ve vzduchu! Když se mě před chvíli kameraman Michal Zvěřina ptal, jak se cítím, musel jsem se přiznat, že mám obrovskou trému a jsem hodně nervózní. Je to snad pochopitelné, čeká mě let, při kterém bych měl překonat vysněnou hranici 9000 km. Mám naplánováno 117 km přes dva otočné body – prvním je legendární dětský domov ve Větrově u Frýdlantu v Čechách a druhým dětský domov v Jablonném v Podještědí. Cíl rekordní etapy – Lipová u Šluknova. Tento let má pořadové číslo 110.

29. června – 8:41
Právě mi GPS píplo, že jsem přeletěl bod označený XCZ 9000 KM. Jsem kdesi nad hustými lesy mezi Českou Kamenicí a Šluknovem. Netušil jsem, že mě to tento moment takhle dostane. Asi v minutě mi před očima proběhl celý Krosček – přípravy, ti, které jsem opustil, ti, kteří mě provázeli, tři měsíce ve vzduchu, děti i dospělí, kteří mi fandili, radost i bolest, kterou jsme zažili – pak se všechno zamlžilo, jak se mi oči zalily slzami. „Ty vole, nebreč, musíš vidět na cestu,“ říkám si v duchu, mrkám jak o život a pokračuji k cíli této etapy.

29. června – 8:59
Jsem na zemi. Přistávám na kraji Lipové u Šluknova na louce, kterou vybrali Zdeněk s Michalem, kteří už tady na mě čekají. Michal točí má vítězoslavná gesta, Zdeněk ke mně běží, objímáme se a neskrýváme dojetí. Volám ženě Markétě – má radost, ale nemá čas si se mnou povídat, je někde na exkurzi a zrovna nastupuje se svou třídou do vlaku. Volám dalším lidem – Břízovi z Nirvany, Petře Hubkové z Nadace táta a máma, rodině, kamarádům. Všichni mají radost. Voláme i do místního dětského domova, děti jsou ještě ve škole, ale personál nás očekává. Stahujeme netrpělivě záznam z GPS, nahráváme na web a napjatí očekáváme, kolik bude průběžný součet. Internet se vleče, ale za chvilku blikne cifra – 9015,47 km. Je to tam! Zátka z lahve sektu letí do nebes, připíjíme si, fotíme se, slavíme. Jen tak u auta na polní cestě.

29. června – 18:32
Už jsem zase ve vzduchu. V Lipové jsme si odpočinuli, dobře jsme se najedli, s dětmi poklábosili, krásný obrázek vyfotili a je čas letět dál. V úvodu etapy, při které chci doletět ze Šluknovského výběžku až na Říp a odtud domů do Ústí nad Labem, mě doprovází na své elektrokrosně Lukáš Skrbek. Lukáš je můj dlouholetý kamarád a skvělý pilot. Ukazujeme se tak dětem ve dvoučlenné formaci a pak se vydáváme na cestu. Elektromotor vydrží běžet na baterii jen asi dvacet minut a tak si s Lukášem zamáváme a letím zase sám. Jde to dobře. Je krásné počasí, teplíčko, absolutní bezvětří a klidný vzduch. Tuším, že je to poslední etapa Krosčeku, zítra má být neletové počasí, a tak si let užívám. Říp je vidět zdaleka, barevná políčka okolo vytvářejí malebnou scenérii. Když jsem nad Řípem můj let při první etapě zahajoval, takhle pěkné to ještě nebylo. A poslední etapa byla tak daleko…

29. června – 21:16
Přistávám na letišti v Ústí nad Labem. Protože jsem nehlásil, že do Ústí přiletím už dnes, čeká mě tu jen hrstka kamarádů, kteří můj let sledovali on-line. Nevadí, mně stačí, že jsem doma. Cítím se plný sil a to, co mám za sebou, mi přijde jako procházka růžovou zahradou.

30. června – 19:30
Před hangárem, ve kterém je přichystaná hangárpárty, je hodně lidí. Já se schovávám v hangáru kamaráda Franty Bárty, který se organizace závěrečného večírku ujal, a trochu lidi napínáme. Přes telefon mystifikujeme společně se Zdeňkem, který akci moderuje, přítomné fanoušky, že letím a že se blížím. Je neskutečně nevlídné počasí, poprchává, je zima a duje silný vítr. Pak nasedám na korbu letištní multikáry a v plné parádě jako alegorický vůz přijíždím za nejvěrnějšími fanoušky. Uvítání je krásné. Všechny, kteří tu jsou, vidím rád. Jsou to mí nejbližší. Je tu moje rodina, přijel i pan prezident Letecké amatérské asociace, Petra Hubková z Nadace táta a máma, je tu Nirvana Racing Team a spousta dalších a dalších lidí. Vše z nás padá, slavíme! Máme to za sebou!

Několik týdnů po skončení Krosčeku bylo hodně tvrdých. Unavené nohy odvyklé normálnímu pohybu odmítly normálně chodit, tak jsem spíš jen tak ťapkal. Ráno jsem se doma v posteli budil s otázkou, kam dnes poletím. Přestože se o mě má žena příkladně stará, pět chodů denně jako Zdeněk mi nepřipravuje… J

Návrat do reality byl krutý. Bylo nutné přepnout se opět do běžného režimu, překonat únavu a vrátit se zpět k běžným povinnostem. Byly i momenty, kdy jsem na okamžik zaváhal, mělo-li to všechno smysl.

17. listopadu – 23:00

Dopisuji tento článek. Na letošní duben až červen už vzpomínám opět rád. Únava odezněla a nastoupila nostalgie. Bylo to krásné dobrodružství, které mě posunulo dál.

Splnil jsem si sen a doufám, že jsem pomohl dalším, najít cestu za tím svým.

Míra Oros, hrdý pilot XCzechu [Krosčeku]

Podpořte nás sdílením!

Share on facebook
Facebook
Share on twitter
Twitter
Share on pinterest
Pinterest
Share on email
Email

Napište komentář...

OMEZENÍ PROVOZU

Vážení zákazníci,

v době od
4. 7.
- 6. 7. - ZAVŘENO.
7. 7. - 8. 7. - OTEVŘENO - omezený provoz

omezený provoz -

Pro urgentní dotazy kontakujte

Pavlínu Matouškovou

+420 774 132 357

v době 8:3012:30

Dejte nám LIKE na Facebooku